Pojďme si trošku zasportovat aneb oblíbené míčové hry

Baseball, Basketbal, Děti, Děti na zahradě, Florbal, Fotbal, Odpočinek na čerstvém vzduchu, Posilování, Sport, Volejbal, Volný čas, Zahrada, Zdravý pohyb, Zdravý životní styl

Mnohé míčové sporty jsou oblíbeným způsobem, jak trávíme náš volný čas. Mají spoustu fanoušků nejen mezi televizními diváky, kteří si často nenechají ujít jediný zápas svého oblíbeného týmu, ale řada z nás si je rádo užívá i na vlastní kůži. Spojují totiž v sobě příjemné s užitečným, a tak jejich prostřednictvím trávíme čas s našimi přáteli, či rodinou a současně děláme něco i pro naše tělo. Nemusíme však být členem nějakého klubu a pravidelně se účastnit zápasů, abychom si tyto sporty zahráli.

Proč tedy třeba naše setkání s přáteli nebo rodinou nezpestřit, uspořádáním zápasu fotbale, basketbalu, florbalu, volejbalu nebo třeba, pro naše končiny stále ještě vcelku netradičního, baseballu?

Není prakticky nic jednoduššího! Vybavení k těmto hrám není nijak nákladné, a i když podle pravidel mají hřiště, určené k jednotlivým hrám, přesné parametry, není žádný problém je maličko přizpůsobit rozměrům našich zahrad nebo dvorů. Ani počet hráčů v jednom týmu nemusí být zcela striktní. Lehce počty upravíme, podle toho kolik hráčů bude zrovna mít chuť si zahrát.

Protože je však dobré vždy znát alespoň základní pravidla her, které chceme hrát, rozhodli jsme se vám v tomto článku představit zmiňovaných pět týmových míčových sportů, které se u nás řadí k těm vůbec nejoblíbenějším. V jednotlivých kapitolách se dozvíte něco málo o jejich historii, přiblížíme vám jejich základní pravidla a doporučíme nejnutnější vybavení.

BASEBALL

Při slově baseball nám pravděpodobně nejdříve přijde na mysl Amerika, kde se tento sport těší asi největší oblíbenosti. Ve skutečnosti má však své příznivce prakticky po celém světě. A Česká republika není výjimkou. I u nás máme profesionální i neprofesionální týmy, které hrají svoje ligy. Oficiální baseballové hřiště má sice svá daná specifika, ale nic nám nebrání si svoje vlastní hřiště vytyčit, i když třeba v menším měřítku, kdekoliv. Postačí nám k tomu rovný volný prostor, kterým může být naše zahrada, fotbalové hřiště nebo třeba trávník v parku.

Historie

Počátky baseballu můžeme dohledat až do 14. století, kdy se na anglickém venkově hrála hra, při které se hráči strefovali pomocí hůlky do míčku. Pokud se jim ho povedlo odpálit, mohli běžet kolem čtyř stoliček. V 18. století zmiňované stoličky nahradily dřevěné kolíky zabodnuté do země. Slovní spojení Base-ball, v překladu meta – míček, se pak objevilo v Americe. Oficiální pravidla baseballu byla ustanovena v polovině 19. století. Největší rozmach zažil baseball v severní i jižní Americe, velmi oblíbený je ale také v Asii a to zejména v Japonsku, Tchaj-wanu a Koreji. Svoji celosvětovou oblibu nezapře ani v Evropě, kde mají špičkové národní týmy například v Německu nebo v Itálii.

Vybavení a pravidla

Pro rekreační hru baseballu potřebujeme pouze baseballovou pálku a baseballový míček, pravidly je sice dán i přesný rozměr a vzhled hřiště, ale to si můžeme přizpůsobit individuálním podmínkám například naší zahrady, hřiště nebo jiné vhodné plochy.

Baseball se hraje ve dvou týmech po devíti hráčích na specifickém hřišti, které se skládá ze dvou částí. Menší, čtvercové, sestává ze čtyř met, kterými po správném odpálení míčku, hráči probíhají. Pokud hráč proběhne všemi čtyřmi metami, získává pro svůj tým bod. Mezi tím se druhý tým, jehož součástí je i nadhazovač míčku a chytač, působí ve větší části hřiště, která je tvořená kruhovou výsečí, a snaží se úspěšnému proběhnuté met soupeřem zabránit – vyautovat ho. Toho lze docílit chycením odpáleného míčku ještě před jeho dopadem na zem, dotknutím se obíhajícího hráče chyceným míčkem, nebo uzavřením mety, na kterou hráč běží, a to v případě, že meta, ze které vyběhl, je už obsazena dalším hráčem a nemůže se na ni tedy vrátit.

Ve chvíli kdy se týmu v poli podaří vyautovat tři protihráče, týmy se střídají. Ti co odpalovali, jdou chytat do pole a tým který v poli dosud chytal, jde na odpalování. Jednomu takovému střídání se říká směna a celá zápas baseballu má takových směn celkem devět. Vítězem je poté tým, který v průběhu zápasu získal nejvíce bodů.
Pokud chcete získat další informace o baseballu, můžete si přečíst článek na Wikipedii s názvem Baseball. Podrobná pravidla pak jsou k nahlédnutí na stránkách České baseballové asociace.

FOTBAL

Fotbal patří k nejoblíbenějším týmovým sportům u nás vůbec. Velké oblibě se těší i ve světě. Do fotbalového míče kopou některé malé děti snad od chvíle, co se postavily na vlastní nožky a trénují si tak svoje svaly, ale i koordinaci celého těla. Snad žádná tatínek nezapomene svému synkovi nějaký ten fotbalový míč pořídit. Často však nepřijdou zkrátka ani dcerky. Malí fotbalisté a fotbalistky pak dnes mají možnost hrát ve fotbalových týmech snad už od mateřské školky. Přátelské zápasy pořádají týmy kamarádu a výjimkou nejsou ani rodinné turnaje. Dokonce lze říct, že nějaký fotbalový tým má snad každé město i vesnice.

Historie

Hry, ve kterých se podobně jako při dnešním fotbale, hrály pomocí kopání nohou do míče, můžeme historicky doložit už do období starověku. V Egyptě i starověkém Řecku a Římě se tyto hry těšily velké oblibě.

I ve středověké Evropě můžou historici doložit řadu her, které mohly být předstupněm vývoje dnešního fotbalu. Nejpravděpodobnější kořeny fotbalu jde vystopovat do Anglie, kde v průběhu 16. století byla do škol zaváděna jakási povinná „tělesná výchova“, a postupně se tak souběžně vyvinuly dvě formy fotbalu. V jedné verzi se míč po hřišti přemisťoval pouze pomocí rukou, šlo tedy o předchůdce dnešního ragby. Ve verzi druhé se míč po hřišti posunoval kopáním. Pravidla byla však specifická pro každou školy.

S rozvojem mobility obyvatelstva, tedy s budováním železnic ve 40. letech 19. století, začaly školy mezi sebou pořádat soutěže, které byly zejména atletické, protože pravidla pro tyto sporty byla vcelku jednotná. Aby bylo možné pořádat i turnaje ve fotbale, bylo nutné docílit jednotnosti pravidel. Zástupci několika škol se proto sešli a soubor pravidel sepsali v roce 1848. V těchto pravidlech bylo možné míč držet v rukou nebo třeba i podrážet nohy protihráče.
Po čase bylo držení míče i podrážení nohou zakázány, a díky nelibosti některých škol tyto pravidla přijmout, vzniklo jejich odtržením odvětví fotbalu, nazývaném ragby.

Fotbal se v Anglii a Skotsku rychle rozšiřoval. Na konci 19. století překročil hranice těchto států a začal se šířit po celé Evropě i do Spojených států. Díky svým jednoduchým pravidlům a nevelkým nárokům na vybavení, patří fotbal k nejpopulárnějším a nejčastěji hraným sportům na světě.

Vybavení a pravidla

Jak už jsme se zmínili výše, největší výhodou, a zřejmě i tím co stojí za jeho celosvětovou popularitou, je finančně velmi málo nákladné vybavení. K rekreační hře nám postačí pouze fotbalový míč. Neprofesionální a profesionální hráči pak do své výstroje k dresu přidají i fotbalové chrániče a brankářské rukavice.

Tradičně se hry účastní dva týmy po 11 hráčích a na průběh celé hry dohlíží rozhodčí. Hráči se snaží dopravit fotbalový míč pouze pomocí nohou do branky soupeře, která je bráněna brankářem. Míče se nemohou dotknout rukou, ale mohou jej kopnutím přihrát spoluhráči. Tým, který zrovna nemá fotbalový míč pod kontrolou, se jej snaží získat například překažením přihrávky. Hraje se celkem 90 minut s 15 minutovou přestávkou v polovině zápasu. Vítězí ten tým, který po skončení druhého poločasu vstřelil nejvíce branek.
Podrobnější pravidla fotbalu si můžete pročíst na stránkách Wikipedie v článku s názvem Fotbal.

FLORBAL

Florbal je oblíbený zejména u chlapců a dívek chodících na základní školu. Často je dokonce florbal součástí tělesné výchovy. Řada škol má dokonce svůj vlastní florbalový tým, který se účastní školních turnajů. Svoje místo na výsluní florbal získal zejména, kvůli popularitě hokeje, který má u nás velmi širokou základnu fanoušků. Florbal je totiž verzí hokeje bez ledu a tedy bez bruslí. S florbalovou holí tak během dne potkáme i několik dětí, které se mu věnují třeba i v rámci odpoledního zájmového kroužku, nebo di touto hrou zkracují, třeba v parku, čekání na autobus, který je ze školy odveze domů. V České republice však funguje i amatérská i profesionální liga florbalu.

Historie

Počátky florbalu lze dohledat do druhé poloviny 20. století, takže se jedná o nejmladší sport z námi představované pětice, kdy byl vlastně verzí ledního hokeje pro letní tréninky. Konkrétně se o oficiální vznik florbalu zasloužili hokejisté ve Švédsku, kteří v 70. letech založili první florbalové kluby. V průběhu let 80. se florbal začal rozšiřovat dál do světa a našel další svoje příznivce například v Japonsku nebo Finsku.
Mezinárodní florbalová federace byla založena v roce 1986, s ní přišlo i sjednocení pravidel a pořádání mezinárodních zápasů. K nám se florbal dostal prostřednictvím výměnných pobytů vysokoškolských studentů z Česka a Finska.

Vybavení a pravidla

Ke hře florbalu každý hráč, mimo brankáře, potřebuje florbalovou holi, která se skládá z násady a plastové čepele. Dále je nutný speciální florbalový míček, který je také vyrobený z plastu, je dutý a jeho povrch je perforovaný otvory.
Florbalový zápas proti sobě hrají dva týmy po 6 hráčích, z nichž je jeden brankář. Cílem hry je dostat míček do branky soupeřů a zabránit jim, aby nad ním získali kontrolu a mohli tak vstřelit gól do branky.
Tradičně se zápas dělí do tří třetin po 20 minutách, kdy po každé třetině následuje 10 minutová přestávka, ve které si týmy střídají strany. Pokud na konci třetí třetiny je skóre nerozhodné, zápas se prodlužuje, až do chvíle kdy jeden z týmů nevstřelí branku soupeři. Vítězem florbalového zápasu je tedy tým, který v časovém limitu dá soupeři více gólů.
Kompletní pravidla je možné si stáhnout na stránkách svazu Český florbal, který sdružuje české florbalisty.

BASKETBAL

I basketbal má u nás mnoho příznivců. Oblíbený je jak u vyšších ročníků základních škol, tak na školách středních, kde se často hraje, stejně jako florbal, v rámci tělesné výchovy. Driblovat se ale učí už děti od začátku školní docházky. A i na středních školách vznikají školní týmy, které hrají zápasy proti týmům jiných škol. Jde o hru rychlou a fyzicky náročnou, ale na druhou stranu se pro ni lze velmi snadno nadchnout. Může za to právě zmíněná rychlost hry, kdy musíme být nejen rychlí co do pohybu na hřišti, ale také ve svých reakcích. Velkou roly hraje také přesnost, při hodu basketbalového míče na koš.

Jde sice o sport, který se hraje v krytých halách, ale pokud si jej chceme ve zjednodušené formě zahrát i v domácích podmínkách, postačí nám k tomu nějaký rovný povrch, ideálně třeba vybetonovaný dvůr, basketbalový míč a basketbalový koš.

Na profesionální úrovni je sice často jako jeden z hlavních požadavků na vhodného hráče jeho výška, ve volnočasových zápasech to ve skutečnosti nehraje roli. Basketbal může hrát v podstatě kdokoliv, komu jsou sympatické týmové míčové hry.

Historie

Vznik basketbalu je zcela jasný, vymyslel jej totiž v roce 1891 učitel tělocviku na jedné americké střední škole. Vzniku basketbalu předcházela žádost ředitele zmiňované školy, který po učiteli, jménem James Naismith, chtěl vymyslet novou týmovou hru, kterou by studenti mohli hrát během zimních dnů v tělocvičně. Vymyslel tak první verzi basketbalu, kdy se dva týmy snažili vhodit míč to koše opačného týmu a získat tak bod. První basketbalové koše byly koši skutečnými, používaly se na přepravu ovoce, měly tedy dno, a proto bylo nutné ke košům připevněným na stěnách tělocvičny, postavit studenty na žebřících, kteří vhozené míče vytahovali.

Hra, která na počátku nebyla příliš rychlá, spíše statická, se studentům velmi zalíbila a během krátké doby se rozšířila i do dalších škol po celé Americe. Za tři roky po svém vzniku se basketbal hrál i mimo Ameriku. Pravidla se postupně vyvíjela a původně pomalá hra se tak změnila v rychlý, dynamický, strategický a fyzicky náročný sport hraný profesionály i rekreačními hráči prakticky po celém světě.

Vybavení a pravidla

Basketbal je dalším z týmových míčových sportů, které nejsou nijak náročné na vybavení. K rekreační hře, kdy se hraje v menších počtech, třeba jen jeden na jednoho, není nutné ani speciální hřiště se dvěma koši. V podstatě postačí basketbalový míč a jeden basketbalový koš umístěný na stojanu nebo zdi. Při zápasech profesionálních i neprofesionálních týmů se už zápasy konají na specifických hřištích daných rozměrů a vzhledu.

Basketbal proti sobě hrají dva týmy, které mají po pěti hráčích. Cílem hry je vhodit míč do koše druhého týmu a zabránit soupeři v převzetí kontroly nad ním a jeho vhození do koše. Nejdůležitějším pravidlem basketbalu je, že hráči se mohou míče dotýkat pouze rukama a při přemisťování po hřišti s ním mohou pouze driblovat nebo jej přihrávat spoluhráčům. Basketbalový míč při pohybu nesmí pouze držet v rukou.

Basketbalový zápas se dělí na čtyři desetiminutová období, kdy mezi prvním a druhým, a třetím a čtvrtým úsekem hry jsou 2 minutové přestávky. V polovině zápasu je přestávka delší a trvá 15 minut. V případě vyrovnaného skóre po uplynulém času se zápas prodlužuje o dalších 5 minut.

Vhozené koše jsou ohodnoceny příslušným počtem bodů, jejichž počet stoupá s větší vzdáleností, ze které byl koš vstřelen.
Podrobná pravidla basketbalu je možné si přečíst na stránkách České basketbalové federace.

VOLEJBAL

Volejbal je dalším týmovým míčovým sportem, ke kterému se setkáváme nejčastěji na středních školách, právě v rámci tělocviku. Tento týmový sport má však řadu příznivců napříč generacemi. Oblíbený je i jako „dovolenkový“ letní sport, který je možné hrát prakticky kdekoliv, kde můžeme natáhnout síť. Technicky je volejbal náročnější, ale po nějakém čase se podání volejbalového míče, i jeho odražení, lze naučit.

Historie

I volejbal byl vytvořen americkým učitelem tělesné výchova se stejným záměrem s jakým byl vymyšlen basketbal. Konec 19. století se totiž vyznačoval rozvojem tělesné výchovy v Americe i v Evropě. Volejbal, jehož název vznikl slovním spojeným podstaty této hry – tedy odrážením míče (to volley the ball – odrazit míč), vytvořil W. G. Morgan, jenž chtěl vymyslet kolektivní sport, který bude možné hrát v tělocvičnách a bude bezkontaktní, tedy bezpečný.

Stejně jako basketbal se i volejbal velmi rychle rozšířil za zdi školy nejen po Americe, ale i do Evropy, kde si také získal velké množství nadšenců. Mezinárodní volejbalová federace vznikla v roce 1947 a olympijským sportem se volejbal stal v roce 1964.

Vybavení a pravidla

Abychom si mohly zahrát volejbal, potřebujeme k tomu speciální volejbalový míč a síť. Profesionální i amatérští hráči, kteří zápasy hrají v halách, používají i speciální chrániče.
Na specifickém hřišti, daných rozměrů a vzhledu, předěleném sítí, proti sobě hrají dva týmy o šesti hráčích. Zápas se hraje na dva nebo tři vítězné sety. Jednotlivé sety se potom hrají na 25 bodů. V případě vyrovnaného skóre se ve hře pokračuje, dokud jeden z týmů nezíská dvoubodový náskok. Cílem volejbalu je přehodit volejbalový míč přes síť na stranu soupeře tak, aby jej nebyl schopný vrátit. Tedy, aby míč dopadl na zem. Hráči se současně musí snažit odehrát veškeré dobré míče tak, aby se nedotkly země.

Více o pravidlech volejbalu se můžete dozvědět třeba na stránkách Wikipedie v článku s názvem Volejbal. Kompletní znění pravidel je poté dostupné na stránkách Českého volejbalového svazu.

Ani při hře víše zmiňovaných míčových her nezapomínejme na vhodné oblečení. Profesionální hráči i hráči amatérští mají vždy dresy určené pro konkrétní hru. Hobby hráčům ale postačí dostupné sportovní oblečení. Nejdůležitější je, aby bylo pohodlné a při hře nás nijak neškrtilo nebo neomezovalo v pohybu. Můžou to být například legíny nebo šortky s volnějším tričkem, doplněné pohodlnou sportovní obuví. Jistý krok, která nám tato obuv poskytne, nám bezpochyby pomůže v lepším výkonu.


Kolektivní míčové sporty jsou skvělým způsobem, jak můžeme trávit náš volný čas. Pro většinu z nás se těmto hrám budeme věnovat pouze rekreačně a zahrajeme si je pro zábavu, zdraví a odreagování. Pravidelný pohyb je totiž tím nejlepším receptem na zdravý život, tak proč právě fotbal, volejbal, baseball, florbal nebo basketbal nezařadit do našich volnočasových aktivit.